Dluh českých domácností u komerčních bank roste nepřetržitě od října 2014. Na konci srpna činila výše dluhu podle ČNB již 1,301 biliónu korun, přičemž se dluh za pouhý jeden rok zvýšil o neuvěřitelných 69,4 miliardy korun. Měli bychom se mít na pozoru? Je opravdu život na dluh v pořádku?

Naši rodiče a prarodiče byli vychováni a žili v přesvědčení, že základem hospodaření je spořivost. To, co si tvrdou prací vydělali, nespotřebovali, alespoň část těchto prostředků odložili na horší časy nebo pro potřebu svých dětí. Tento přístup dnešní finanční systém nepodporuje. Kdo má peníze uloženy v bance, postupně o ně přichází, ať už vlivem bankovních poplatků, inflace či dokonce negativních úrokových sazeb. Jsme tlačeni k tomu, abychom své prostředky okamžitě spotřebovali.

Česká společnost samozřejmě není jediná, jejíž dluh narůstá, a je pravdou, že situace v České republice není zdaleka tak vážná, jako v jiných zemích světa. Ekonomové nás neustále ujišťují, že se jedná o pozitivní trend, o známku rostoucího hospodářství. Ale není tento růst pouze vypůjčený od budoucích generací? Dle teorií úvěry podporují ekonomiku, lidé utrácejí, výroba a služby navyšují své kapacity, zvyšuje se zaměstnanost a rostou příjmy v ekonomice. Tato teorie by mohla fungovat za předpokladu, že se míra zadlužení v ekonomice bude i nadále zvyšovat, nebo za předpokladu, že růst mezd v ekonomice bude vyšší, než je úroková sazba dluhu. Je ale tento předpoklad reálný v období, kdy světová ekonomika stagnuje i přes nezdravě nízké úrokové sazby a neustálý přísun nových peněz do ekonomiky? Co se stane v okamžiku, kdy se stagnace přehoupne do recese? 

Ekonomika, jejímž základem je dluh, představuje neúměrnou zátěž pro budoucí generace, jež budou nuceny tyto dluhy splatit. Místo toho, abychom svým dětem do života poskytli zajištění a stabilitu, nasazujeme jim okovy. Opravdu ke svému životu potřebujeme vše, co nám svět reklamy nabízí? Musíme mít nutně vše, co je nové, i když vůbec není jisté, že je to kvalitnější? Vyhýbání se zbytečnému zadlužení nás činí svobodnějšími. Nenechme si vnutit, že k dobrému životu potřebujeme vše, co nám konzumní společnost neustále nutí. Je-li to jen trochu možné, nezadlužujme se bezhlavě.